Na vojenském využití štěpení atomu se pracovalo v USA, Velké Británii a v Německu již od přelomu let 1939/40. Americká Národní akademie věd požadovala v roce 1941 urychlený vývoj a konstrukci atomové bomby pro zajištění bezpečnosti USA. Na základě této žádosti poskytl prezident Franklin D. Roosvelt prostředky na další výzkum a práci na konstrukci nové ničivé zbraně.
 

     V srpnu 1942 se americkému vědci italského původu Enrikovi Fermimu zdařila první řízená řetězová reakce. Hlavní práce na konstrukci atomové bomby spočívala na pracovním týmu fyzika Julia Roberta Oppenheimera v Los Alamos v Novém Mexiku. Na konci května 1945 prohlásil Oppenheimer na shromáždění zástupců vlády a generality, že je připravena zbraň umožňující výbuch nad městem, která je schopna zcela zničit budovy a komunikace, ale nebude mít tragické následky pro ty, kdo se ukryjí v podzemních krytech.

     16. července se konala u Los Alamos první zkouška nové zbraně. Jelikož Japonci odmítli Postupimskou deklaraci, nařídil Truman použití atomové bomby a informoval o tom v Postupimi Stalina. Křižník Indianapolis přivezl bomby a řadu odborníku 30. července na ostrov Tinian v Marianách, kde proběhly poslední přípravy. Little Boy a Fatman byly připraveny k použití.

     Od počátku roku 1945 plánovalo spojenecké velení operaci "Zánik" - invazi do Japonska. Ta měla být provedena ve dvou vlnách. První útok "Olympic" v listopadu 1945 a druhý útok "Coronet" v březnu 1946. Americké velení počítalo se ztrátami až 200 000 svých mužů. Bylo to zřejmě toto číslo, které prezidenta USA - Trumana donutilo nasadit nukleární bombu, i když se mluví také o jiných motivech.

     Atomové bomby byly vyvinuty pod patronací americké armády v rámci projektu Manhattan. Velkou roli v americkém nukleárním programu sehráli vědci, kteří unikli z okupované Evropy. Dne 16. července začal "atomový věk". V Alamogordu v Novém Mexiku byla zkušebně odpálena atomová bomba.

     Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda měli Američané právo na toto řešení. Pokud se na tento čin díváme z lidského pohledu, je odpověď nasnadě - NE!! Američané použili nejničivější zbraň všech dob na ryze civilní cíle. Zemřelo statisíce civilistů, nevinných žen a dětí. Celá města byla zničena, desetitisíce lidí bylo spáleno a ozářeno. Postižení měli zdravotní problémy po zbytek života nebo zemřeli na nemoc z ozáření či rakovinu.

     Před osudným svržením atomové bomby probleskovaly zprávy, že se chtějí Japonci stejně vzdát. Rudá armáda již přesunula na Dálný východ své nejlepší divize z Evropy a chystala se zasadit Japonské armádě drtivý úder. Japonské ostrovy zcela závislé na dovozu surovin a potravin byly pod kvalitní námořní blokádou.Japonci neměli proto z vojenského hlediska tak jako tak šanci a dřív nebo později by museli kapitulovat, i kdyby Američané atomové bomby nepoužili. Mohlo by se však stát, že by Rudá armáda osvobodila rozsáhlá území okupovaná Japonskem, včetně obsazení části Japonska samotného. Tím by samozřejmě získal Sovětský svaz obrovský vliv v této oblasti, podobně jako se to stalo v Evropě, a to bylo pro Američany nepřípustné.

     S realismem jakkoli cynickým lze tvrdit, že atomová bomba se stala hlavní zárukou trvajícího míru v druhé polovině dvacátého století. Zabránila vzniku třetí světové války a převálcování zbytku západní Evropy Rudou armádou - osvoboditelkou.

     S výjimkou Mao Ce-tunga si všichni významní předáci uvědomili sebezničující potenciál nové zbraně a tedy i fakt, že jaderný střet nelze vyhrát. Naštěstí nedošlo ani k použití jiné novoty - bomby neutronové, použitelné dělostřelectvem na bojišti, radioaktivním zářením ničící nepřátelské jednotky na několika čtverečních kilometrech do vzdálenosti jednoho sta kilometrů.