Německo

Adolf Hitler 1889 - 1945

Kdyby se měla vina za vzplanutí války v Evropě připsat konkrétní osobě, pak by jí byl Hitler. Původem rakouský dobrodruh ve svém mládí posbíral kdejakou podřadnou ideologickou veteš a předsudky staré evropské pravice. Svou energií, kterou vyzařoval, a také impozantními řečnickými vlohami je však dokázal proměnit v hrůznou, nihilistickou filozofii. Propastný omyl spočíval v tom, že když byl v roce 1933 jmenován říšským kancléřem a o rok později se stal vůdcem (führerem), sotva by se našel někdo, koho přesvědčil, že bude jednat podle toho, co sám hlásal a čemu věřil. Rasismus a zejména antisemitismus byly hlavními články jeho víry a ovládaly jeho politiku, která vyvrcholila v pokusu o vyhlazení evropského židovstva. Při vedení války patřila k Hitlerovým přednostem horlivost, s jakou na sebe bral možná rizika. Vždy znovu dokázal své odpůrce zaskočit. Fenomenální byl jeho smysl pro detail - o zbraních toho věděl víc než leckterý velitel. Hypnoticky vliv, který uplatňoval vůči svým podřízeným, se měl nakonec obrátit proti němu. Žil ve světě snů a ztratil kontakt s realitou. Sám o sobě věřil, že je "největším dobyvatelem všech dob", odmítal jakýkoli ústup a jeho široce rozptýlený wermacht nakonec v letech 1944 - 1945 podlehl početní převaze. Po porážce Německa v bitvě v Ardenách se stáhl do Berlína, kde 30. dubna v bunkru říšského kancléřství spáchal sebevraždu.

Hermann Göring 1893 - 1946

Göring si vysloužil ostruhy v leteckých bojích za první světové války, a proto nepřekvapí, že mu byla svěřena odpovědnost za luftwaffe. Na rozdíl od Hitlerových kumpánů vykazoval nesporné schopnosti, i když ani on nepostrádal rysy určité laxnosti a sklony ke korupci - jeho skutečné politické vlohy narušovala poživačnost, přejídání a závislost na drogách. Postupně ztrácel vážnost, které se těšil v kruzích blízkých Hitlerovi. Norimberský proces mu vyměřil nejvyšší trest, v předvečer popravy však spáchal sebevraždu.

Wilhelm Keitel 1882 - 1946

Šéf vrchního velitelství branné moci (OKW) v letech 1938 - 1945. Jako důstojník vykazoval průměrné schopnosti a zcela podléhal Hitlerovu vlivu. Je ironií, že si ho Hitler příliš nevážil a zavrhoval ho jako "člověka s mozkem uvaděčky v kině". Avšak to právě byly vlastnosti, které Hitler požadoval. Obklopil se patolízaly a bezvýznamnými nulami, lidmi, kteří nemohli zpochybnit jeho génia. Keitel neměl větší zkušenosti s operačním velením a jeho účast na frontě v letech 1914 - 1918 se omezovala na působení v dělostřeleckém pluku. Po válce byl souzen za válečné zločiny a oběšen.

Heinz Guderian 1888 - 1954

Guderian jako jeden z německých průkopníků tankového boje velel při invazi do SSSR 2. tankové skupině a později 2. tankové armádě. Za ústup, k němuž nedostal z vyšších míst souhlas, ho Hitler v prosinci 1941 poslal do výslužby. V roce 1943 byl povolán zpět, jako generální inspektor tankových vojsk. Snažil se zachovat údernou sílu německých tanků, a proto nesouhlasil s ofenzívou v kurském výběžku, svůj záměr však neprosadil. Hitler jej v březnu 1945 propustil z aktivní služby.

Erich von Manstein 1887 - 1973

Mansteinovi, který byl ve vojenských službách od roku 1906, bylo svěřeno velení nad 11. armádou na Krymu. V červenci 1942 jeho armáda dobyla Sevastopol a přesunula se k útoku na Leningrad. Záhy se však Mansteinova "hasičská brigáda" přesouvá zpět na jih a Manstein se ujímá velen nad skupinou armád Don, aby zabránil v postupu Sovětů, mířících od Stalingradu na západ. Mansteinovi se sice nepodařilo zachránit Němce ze stalingradského obklíčení, ale frontu stabilizoval. V březnu 1943 znovu dobyl Charkov a zaútočil na kurský výběžek, avšak o rok později, 30. března 1944, když se skupina armád Jih ocitla v nebezpečí, Hitler svého "mistra taktiky" propustil z vojenské služby.

Walter Model 1891 - 1945

Polní maršál Model, jeden z Hitlerových "tvrdých generálů", převzal v lednu 1942 na východní frontě 9. armádu a vedl ji v roce 1943 během kurské bitvy. Zastával velitelské funkce na severu a na Ukrajině a v dubnu 1944 převzal velení skupiny armád Střed; nemohl však zastavit masivní sovětskou ofenzívu v létě 1944 a v roce 1945 spáchal sebevraždu.

Erwin Rommel 1891 - 1944

Rommelovou jedinou vášní byla služba v armádě. Byl skvělým generálem tankových vojsk, proslul jako taktik a odborník na vedení tankové války. V roce 1941 převzal velení nad Afrika-Korpsem (DAK, německé africké sbory). Schopnosti, jaké projevil při řízení operací v severní Africe, mu vynesly i obdiv jeho protivníků. (Auchinleck byl nucen vydat nařízení, v němž odsoudil takové tendence.) Za své úspěchy vděčil pozorovatelským vlohám při pozemních operacích, osobnímu přístupu při velení, řízení operací přímo "z fronty" a také poznatku, že tanková válka se točí kolem protitankových děl právě tak jako kolem tanků. Jeho temperament ho předurčoval k zanedbávání některých oblastí, jako bylo zásobování vojsk, a jeho metody byly v souboji s opatrným a prozíravým generálem Montgomeym již méně úspěšné. V roce 1944 spáchal sebevraždu.

U.S.A.

Franklin Delano Roosvelt 1882 - 1945

Prezident Spojených států amerických od března 1933 do své smrti 12. dubna 1945. Vedl národ úskalími velké hospodářské krize a druhé světové války. Po vypuknutí války v Evropě v roce 1939 hodlal na evropském kontinentu zasáhnout, avšak izolacionistické nálady v USA tomu bránily. Útok Japonců na Pearl Harbor 7. prosince 1941 zastihl Roosvelta a celý národ zcela nepřipravené, i když asi bylo zřejmé, že obchodí embarga, uvalená Spojenými staty na Japonsko, vyústí nakonec do konfliktu. Izolacionistické postoje rázem zmizely, a třebaže Roosvelt byl v mnoha směrech i nadále neoblíbený, poprvé stanul v čele země sjednocené ke společnému cíli. Na rozdíl od Churchilla a Stalina dospěl jenom k několika málo strategickým rozhodnutím, nabídl však Americe inspirující a předvídavé vedení.

Douglas MacArthur 1880 - 1964

MacArthur, velitel amerických vojsk v jihovýchodní Asii v roce 1941, byl odpovědný za nepromyšlenou obranu Luzonu a jeho vinou mohl nepřítel rychle postupovat. Obranou Bataanského poloostrova se však z neúspěšného vojevůdce stal rázem hrdinou. V březnu 1942 unikl do Austrálie. Poté se snažil o co nejrychlejší návrat na Filipíny, čímž se dostal do trpkého konfliktu s americkým námořnictvem, hlavně s admirály Nimitzem a Kingem. Vrátil se v říjnu 1944, a když se připravoval na vpád do Japonska, země v srpnu 1945 kapitulovala. Formální kapitulaci Japonska přijal 2. září na palubě americké lodi Missouri, kotvící v Tokijském zálivu.

Ernest Joseph King 1878 - 1956

King se stal v březnu 1942 velitelem námořních operací a byl též členem amerických Spojených náčelníků štábu a jejich výboru. Souhlasil se strategií založenou na zásadě "první Německo", odolával však britským tlakům, aby postoj vůči Japonsku měl jen obranný charakter. Usiloval rovněž, aby MacArthurova Jihozápadní tichomořská oblast získala statut "stojatých vod" a aby britské Královské námořnictvo neoperovalo v Pacifiku. I když ho v obou těchto směrech potkal nezdar, zasadil se o přerod amerického válečného námořnictva v námořní sílu, jaká v dosavadní světové historii neměla obdoby.

Omar N. Bradley 1893 - 1982

Bradley dosáhl významného postavení, když byl jmenován do funkce velitele amerického II. sboru v Tunisku. Na rozdíl od okázalého Pattona byl zdrženlivý a ostýchavý. Tento zkušený taktik byl nejdřív Pattonovým podřízeným, a když se později stal velitelem 12. skupiny armád, nelze říci, že by jejich vzájemné vztahy byly jednoznačné. Velice se osvědčil v bitvě o Normandii. Během bitvy v Ardenách se zdálo, že jej opouští někdejší rozhodnost, ale dokázal tuto etapu překonat a v roce 1945 velel při postupu k Labi největší armádě, jakou kdy Spojené státy dokázaly postavit.

George S. Patton 1885 - 1945

Patton, tvrdý a nelítostný generál obrněných vojsk, dosahoval největších úspěchů při pronásledování nepřítele. Méně se jeho schopnosti projevily v krvavých bojích u Lorraine (1944). Pocházel z bohaté rodiny, byl sečtělý a kultivovaný. Byl však poznamenán určitou posedlostí, stal se ztělesněním rváče a radikála, býval hrubý, necitlivý, někdy i sprostý. Neměl diplomatické vlohy, jeho poťouchlé poznámky na adresu Britů a jeho výbušná povaha (v této souvislosti se připomínala neslavně proslulá facka - uštědřil ji v roce 1943 na Sicílii jednomu zraněnému americkému vojákovi, který byl v šokovém stavu) jej málem stály kariéru.

Chester W.Nimitz 1885 - 1966

Krátce po útoku na Pearl Harbor bylo Nimitzovi svěřeno velení nad americkým Tichomořským loďstvem a už v červnu 1942 dosáhl neuvěřitelného vítězství u Midwayských ostrovů. Během následujících 17 měsíců, kdy se jeho hladinové loďstvo značně rozrostlo, zahájil Nimitz ponorkovou ofenzívu, která v průběhu dalších dvou let ochromila japonské obchodní loďstvo. V listopadu 1943 přešly Nimitzovy operační svazy do ofenzívy, postupovaly "žabími skoky" napříč středním Pacifikem a dokázaly porazit Spojené loďstvo v bitvě ve Filipínském moři a v Leyteském zálivu.

William F.Hasley 1882 - 1959

Typický představitel agresivního "mořského vlka", kterého americký tisk překřtil na admirála "Býka" poté, kdy vedl první protiútoky Američanů proti Japonsku. Onemocnění mu zabránilo účastnit se bitvy u Midwayských ostrovů, v roce 1942 však byl povolán do jižního Pacifiku, kde spolupracoval s MacArthurem a silami jihozápadního tichomořského velitelství. Jeho rozhodnutí přijatá za bitvy v Leyteském zálivu naznačují, že nepatří ke stratégům první kategorie.

Curtis Emerson Lemay 1906 - 1990

Mužstvo mu přezdívalo "Železná sekera". Do opravdových bojů vstoupil v červnu 1943 jako velitel 3. bombardovací divize rozmístěné ve Velké Británii. Následujícího léta odešel do Číny, kde spolu s Clairem Chennaultem vedl 18. prosince 1944 velice úspěšný útok B-29 na Wu-chan okupovaný Japonci. O měsíc později Lemay, tehdy již ve funkci velitele 21. bombardovacího velitelství na Marianách, zavedl nové metody hloubkových náletů. Ty měly přinést ovoce během ohromujících útoků se zápalnými pumami, uskutečnily se poprvé v březnu a opakovaly se až do konce války.

Velká Británie

Winston Churchill 1874 - 1965

Churchill si vybudoval svou pověst ještě před rokem 1934 jako muž velkých schopností, ale i romantických sklonů a unáhlených odhadů. Když byl v květnu 1940 jmenován premiérem a ministrem obrany, Chamberlain se domníval, že jeho nástupce se dopustí zásadního omylu. V konzervativní straně postrádal odpovídající politické zázemí, své protivníky však dokázal porazit na hlavu. Byl pravděpodobně nejnadanějším politikem, jakého kdy Británie měla. Rozsahem svých vloh byl přirovnáván k Césarovi. Stejně jako on byl umíněný, brutální a impulzivní. Dokázal však projevit i rysy šlechetného romantismu, jimiž čelil nenadálým kritickým situacím. Za války pozvedl morálku svého národa, získal pro věc Británie Spojené státy a podmětným způsobem přispěl k formulování strategie. Podle A. J. P. Taylora se Chrchill stal "zachráncem své země". Bylo by asi obtížné představit se i jenom vzdáleně kohokoli, kdo by jej byl schopen nahradit.

Hugh Dowding 1882 - 1968

Před rokem 1939 byl Dowding zastáncem obranné strategie, uskutečňované stíhačkami, a nikdy se nedal ovlivnit teorií, že "bombardérům se vždy podaří prorazit". V roce 1935 podpořil rozhodnutí o rozmístění radarových zařízení. Postavil se proti Churchillovu přání vyslat do Francie v květnu a červnu 1940 velitelství stíhacího letectva. V létě a na podzim 1940 vyhrál bitvu o Británii. Byl to velký úspěch, Dowding však byl příliš povznesený a nespolečenský, a navíc měl dost nepřátel. V roce 1940 byl propuštěn z vojenských služeb.

Claude Auchinleck 1884 - 1980

Auchinleck jako odchovanec indické (nikoli britské) armády byl po vojenských zkušenostech získaných v Norsku a Indii 22. června 1941 jmenován vrchním velitelem britských vojsk na Středním východě. Měl sice prvotřídní vlohy pro taktiku, v posuzování charakteru však byl špatným soudcem. Dovedl 8. armádu k prvnímu vítězství Britů na německo-italskými vojsky v rámci operace Crusader (Křižák). Vytýkali mu porážky v roce 1942 a za vítězství v první bitvě u Alamejnu nezískal náležité uznání. V srpnu 1942 byl zbaven své funkce a vrátil se do Indie.

Archibald Wavell 1883 - 1950

Wavell byl mžu kultivovaný a sečtělý, a přesto uspěl ve válce, která s těmito vlastnostmi konrastovala. Řídil operaci Compass (Kompas) a potlačil profašistický puč v Iráku. Tak jako O´Connora kdysi přiměli k tažení na Tripolis, i Wavell se účastnil neblahé intervence v Řecku s větší připraveností, než se později přiznávalo. "Z předpokladů však sešlo", Rommel zahájil protiútok a Wavellova odpověď v operaci Batlleaxe byla úspěšná. Potom byl přeložen do Indie, kde zastával funkci vicekrále.

Bernard Montgomery 1887 - 1976

"Monty" zasvětil celý život vojenské službě. Nepil, nekouřil a zajímal se jen o britskou armádu. Byl to nejzdatnější britský operační velitel ve 2. světové válce. I když byl obezřetný a měl k dispozici značnou materiální převahu nad nepřítelem, byl schopen připravit široce pojatý náročný plán a dovést jej až do úspěšného konce.

Dwight D.Eisenhower 1890 - 1969

Eisenhower byl prvním z nove generace "politických generálů", jejichž síla spočívala spíše v politice než v operačním umění. Než se ujal po operaci Tourch v listopadu 1942 velení ve Středomoří, neměl možnost stát se svědkem jediného výstřelu vypáleného v opravdovém boji. Tuto nezkušenost překonal schopností získat ke spolupráci složité osobnosti. Zvláště proslul vytvořením "týmu", v němž padaly národní předsudky. Nebyl sice žádný velký stratég, stal se však vzorovým koaličním vojevůdcem, jemuž nechyběly takt a srdečnost.

Sovětský svaz

Josef Vassariovič Stalin 1879 - 1953

Stalin od roku 1922 zastával funkci generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu a stanul v čele válečného úsilí země. Státní výbor obrany, ustavený 30. června 1941, prosadil pod jeho vedením mobilizaci země, zatímco "stavka" (hlavní stan vrchního velení) a generální štáb spolu s velitelstvím front řídily pod Stalinovou kontrolou vojenské operace. Po obrovském úspěchu Sovětů u Stalingradu získal Stalin hodnost maršála SSSR a jeho vliv ve vojenské oblasti dále narůstal. Jako velitel byl spíše průměrný a jeho schopnosti dokonce ani plně neodpovídaly jeho vrcholné funkci, avšak jako nejvyšší představitel země, sdílející spojenectví s Churchillem a Roosveltem, prokázal odhodlanost, jasnozřivost i schopnost účinné obrany sovětských zájmů.

Alexandr Michajlovič Vasilevskij 1895 - 1977

Vasilevskij, považovaný za "duchovního otce" většiny úspěšných operací, vstoupil do války jako zástupce náčelníka generálního štábu a náčelník operačního oddělení. Náčelníkem generálního štábu se stal v červnu 1942. Většinu času však trávil na frontě jako "představitel stavky" a zabýval se plánováním a koordinováním operací. V únoru 1945 převzal přímé velení fronty a stal se členem stavky.

Georgij Konstantinovič Žukov 1896- 1974

Žukov, "generál, který neprohrál jedinou bitvu", se 23. června 1941 stal členem stavky a zůstal jím po celou válku. Na jaře 1944 řídil operace, které vedly k rozdrcení německé skupiny armád Jih. Počátkem roku 1945 naplánoval a také řídil mohutné operace na Visle a Odře, vpád do Německa a jako velitel 1. běloruského pluku i závěrečný útok na Berlín.

Francie

Henri Philippe Pétain 1856 - 1951

Jako zachránce Francie u Verdunu v letech 1916 - 1917 žil Pétain příliš dlouho ze své historické pověsti. Obrovský počet obětí, které Francie v letech 1914 - 1918 přinesla, jej šokoval, a byl proto odhodlán nedopustit, aby Francie něco takového ještě někdy podstoupila. V období mezi dvěma válkami stále více podléhal pesimismu a poraženectví. Tvrdil, že "aliance s Anglií by byla spojením s mrtvolou". V červnu 1940 usiloval o mír s Německem a Itálií. Jako hlava státu byl v čele "neokupované" vichystické zóny až do roku 1944. Byl to starý, do sebe zahleděný muž, kterému nejvíce uvízl v paměti člověk, s nímž naposledy hovořil. Po osvobození byl souzen a odsouzen k smrti. De Gaulle však rozsudek zmírnil.

Japonsko

císař Hirotiho 1901 - 1989

Kdysi byl líčen jako nadpozemský pacifista, jenž se snažil bez většího efektu omezit japonský militarismus. Dnes už je jasné, že od svého nástupu na trůn roku 1926 byl něčím víc než pouhou figurkou. Plán na expanzi armády sice aktivně nepodporoval, ale ani se proti němu nestavěl a projevoval značný zájem o vedení války. Jeho postavení ve státním systému se projevilo při kapitulaci roku 1945. Svým vystoupením v rozhlase 15. srpna 1945 přiměl odpovědné činitele až na několik vyjímek ke složení zbraní.

Kandži Išiwara 1889 - 1949

Panajský nacionalista, který spatřoval poslání Japonska v osvobození asijských národů od evropské nadvlády. Využil svého postavení ve štábu Kuantugské armády k dobytí Mandžuska v roce 1931 a o šest let později vyprovokoval "čínský konflikt". I když řada vysoce postavených důstojníků sdílela jeho názory, nepohodl se s Tódžónem a s hlavní řídící frakcí a byl v roce 1941, v předvečer útoku na Pearl Harbor, ze služeb propuštěn. Za války se zabýval propagační prací.

princ Fumimaro Konoe 1891 - 1945

Příslušník proslulého klanu Fudžiwarw. Roku 1916 se stal členem Horní sněmovny parlamentu a v roce 1933 jejím předsedou. V letech 1937 - 1941 zastával třikrát funkci ministerského předsedy, nakonec se však ukázalo, že není schopen získat převahu ani nad generály a admirály, členy svých kabinetů. Z politiky odešel v roce 1941, a třebaže nevyvíjel během války žádné aktivity, zpráva o tom, že se ho Američané chystají postavit před soud za válečné zločiny, ho přiměla k sebevraždě.

Isorouku Jamamoto 1844 - 1943

Jamamoto, jmenovaný v roce 1939 vrchním velitelem japonského Spojehého loďstva, byl architektem útoku na Pearl Harbor, přestože měl pochyby o válce se Spojenými státy. Americký i japonský tisk jej sice označoval za "japonského Nelsona", jeho schopnosti však nebyly nijak mimořádné, a kromě toho zavlekl své loďstvo do katastrofálních operací u Midwayských ostrovů a Guadalcanalu. Na jaře 1943 směřoval hluboce sklíčený Jamamoto do předsunutých základen na Šalamounových ostrovech, kde měl přispět k povzbuzení morálky mužstva, jeho letadlo však zachytily a sestřelily americké stíhačky, a tak admirála dostihla smrt.

Hideki Tódžó 1884 - 1948

Ve funkci japonského ministra války a jako vůdčí osobnost "skupiny kontroly" ve 30. letech Tódžó naléhal na expanzi na asijském kontinentu. V říjnu 1941 se stal premiérem a v hodině dvanácté se snažil odvrátit to, k čemu jeho politika sama tolik přispěla: válku s USA a evropskými koloniálními mocnostmi. Jako voják věnoval Tódžó více pozornosti válce na asijském kontinentu a někdy se dokonce zdálo, že má radost z potíží, jimž muselo válečné námořnictvo čelit v konfrontaci s Američany. Pád Saipanu v létě 1944 po němž se Tokio ocitlo v dosahu amerických náletů, vedl k Tódžoově rezignaci. Po kapitulaci Japonska byl souzen za válečné zločiny a oběšen.

Itálie

Benito Mussolini 1883 - 1945

Italský vůdce, "duce". Během "pochodu na Řím" v roce 1922 uchvátil moc v zemi. Vždy měl sklony k nadutosti a chvástání, a tak postupně z určitého dominantního postavení na mezinárodní politické scéně klesl do pozice šaška a bezmocné loutky. Poté, kdy 10. června 1940 Itálie vstoupila do války, měla ji čekat řada ponižujících porážek. Až do roku 1943 nebyla Mussoliniho vůdčí role přímo ohrožována. Po invazi Spojenců na Sicílii dalo zasedání Velké fašistické rady 24. července pokyn, aby byl Mussolini zbaven moci. Duce se ocitl ve vězení a dostal se na svobodu zásluhou Němců jenom proto, aby stanul v čele proněmecké loutkové vlády na severu země. Po pádu Němců byl zajat a bez průtahů popraven.

ČÍNA

Mao Ce-tung 1893 - 1976

Člen Komunistické strany Číny od jejího založení v roce 1921, její vůdčí osobností se stal koncem 20. let. Jen stěží unikl ničivé síle Kuomintangu a postavil se do čela komunistů, které na "Dlouhém pochodu" (13 000 kilometrů) dovedl do bezpečí v provincii Šen-si (1934 - 1936). Po japonské invazi nastalo mezi komunisty a Kuomintangem příměří, ve skutečnosti však komunisté vedli partyzánskou válku proti Kuomitangu i proti vetřelcům. Když Japonsko kapitulovalo, byli již komunisté natolik silní, že porazili Kuomitang v občanské válce v letech 1946 - 1949. Mao Ce-tung stál po celých 27 let v čele Číny.

Čankajšek 1887 - 1975

Vůdčí představitel Číny v roce 1937, autoritu se získal koncem 20. let. V roce 1927 očistil svou nacionalistickou stranu Kuomintang od komunistů a roku 1928 ustavil svou vládu v Pekingu. Japonci jej nejprve vytlačili do Nan-tingu (Nanking), Wu-chanu (Chan-kchou) a nakonec v létě 1938 do Čchung-čchingu. Odmítl jejich podmínky, avšak přes nemalou podporu poskytovanou Spojenými státy nedokázal Japonce vyhnat. V roce 1945, po kapitulaci Japonska, ho čekalo zjištění, že se na někdejších japonských teritoriích usadili komunisté. Následovala občanská válka - Čankajšek nakonec uprchl na Tchaj-wan (Formosa).